12 hodin Blansko z pohledu pilota, stav auta po…

Igor Vlahovič


Ano, je to za mnou. Dokázal jsem dojet 12ti hodinovku Blansko až do konce.

Někteří se smáli, někteří pochybovali, ale hodně lidí mi fandilo.

Toto nebyl závod s ostatními. To byl můj osobní závod v mém životě. Byla to zkouška všeho – fyzického stavu, psychického stavu, výdrže, soustředěnosti a především touze dokázat něco, o čem jsem i já před závodem pochyboval.

Ano, váhal jsem s přihláškou na tento závod. Ale odhalení všech výše uvedených skutečností bylo tím argumentem zavolat řediteli závodu Pavlu Magdovi, narychlo sehnat mechaniky a redaktory v jednom a prostě jít na trbunu a jet. Pořád a pořád a pořád…

Není potřeba se opakovat, že podporou byli sponzoři, oba kluci v týmu (Josef a Josef) a hlavně také rodina na kterou jsem myslel v období krize na tribuně. Teď vám přinesu své osobní pocity z tohoto ENDURANCE závodu. Jak jsem se cítil, jak o mne bylo postaráno, jak to bylo s autem, s ohleduplností atd. Za 12 hodin se vám toho stane hodně…

– byl jsem výrazně pomalejší jak soupeři. Ale mně nešlo o výhru, ale dojet. Tomu byl podřízen převodový poměr a vše ostatní. Rychlost, kterou auto jelo byla pro mne velmi příjemná

– na tribuně se to střídal jeden jezdec za druhým. Někteří se střídali už po 18 – 25 minutách. Slyšel jsem u některých, že už mají po jedné baterii toho dost

– občas padla sprostá slova a byl stres jako by šlo o výhru ve Sportce

– ohleduplnost některých jezdců nebyla úplně ok. I já jsem byl atakován i když jsem uhýbal. Málo kdo se omluvil. A źe by se počkalo, až bude dané auto nasazeno, nikoliv. O to jsem se snažil pouze já. Asi proto, že mi o nic nešlo

– nechal bych kolegu jezdit za mne počas oběda delší dobu. Ale byl vystresován z některých jezdců, kterým prostě vadil na trati. Nemá moc naježděno, ale choval se dle mého názoru korektně a snažil se jet podle toho. Proto jsem brzy nastoupil opět já a zřejmě uhýbal lépe

– díky mému perifenímu vidění (i večer) jsem za tu dobu poznal jak lidi kolem mne jezdí. A vyhnul se mnohým kolizím, které by určitě nastaly, kdybych neměl „jistý“ odhad. A to večer to bylo hodně zajímavé

– nervozita byla slyšet v některých případech až na mé místo na tribunu. Náš tým jel pro radost, získat zkušenosti a já se hlavně nemohl stresovat, zda mám baterii vyměněnou za 5 sekund nebo 5 minut

– měl jsem ze začátku cca 3. minutové přestávky v depu a psal jsem pár věcí. Ale pak toto za mne převzal Josef Sperát a díky němu jste se mohli pravidelně dočítat, jak to u nás je

– veškerá videa a fota měli na starosti oba Josefové (tedy i kolega Botík). A díky nim máte ve videu zachycenu kompletní atmosféru. I když to mělo být zaměřeno hlavně na naš tým

– kluci z týmu MASTERS odvedli stejný výkon, jako já na tribuně

– souhra při opravě ozubeného kola, povolených sloupků (jediných oprav v závodě) a pravidlená výměna LiPo baterií probíhala vždy v klidu, pohodě a já si alespoň na chvíli odpočal. Prohodil pár slov a to mi moc pomáhalo

– Josef Sperát za mnou chodil na tribunu a neustále se ptal na můj zdravotní stav. Měl jsem jistotu, kdyby náhodou… Občerstvoval mne, informoval mne o naší pozici…

– MP3 přehrávač vydržel hrát NONSTOP 10 hodin. Muzika stylu TRANCE mi hodně pomáhala

– při tak dlouhé jízdě, která je stále dokola myslíte na cokoliv: na práci, na rodinu (ta mne psychicky povzbuzovala) a hlavně pořád na to, zda to vydržím až do konce

– měl jsem v průběhu závodu 4x stav, kdy jsem měl pocit ani ne únavy, ale cítil jsem nervozitu a mravenčení v celém těle a napětí. Ale vždy to odeznělo do krátké doby a z 90% jsem se cítil dobře. Trochu záda z posezu a někdy tlak na prsou. Ruky, zápěstí a ukazováček byly a jsou i dnes OK. A to jen díky tomu, že jsem měl RC soupravu položenou na noze

– stál jsem pouze první baterii

– i ve večerních hodinách jsem jel stále přesnou stopu

– havaroval jsem vlastní vinou za celou dobu 3X na střechu a 5x jsem večer vyjel z dráhy na trávu, když jsem sledoval jiný model. Podle toho taky vypadá karoserie a model celkově po závodě (viz foto)

– na závod jsem použil jednu sadu obutí RIDE (pominu-li krátkou zkoušku RIDE B, které netočily). Na zadní nápravě A RIDE, na přední také A. Ale ty mechanici střídali na nápravách, aby vydržely až do konce

– taktika týmu byla po celou dobu výborná a klapalo to jako po drátkách

– když jsem skončil závod a dal si s kolegy vítězný doutník, neradoval jsem se z tohoto úspěchu. To až dnes. A víte proč ?

Byl jsem hrozně rád, že mne kolega odvezl k němu domů a já jel jen 10 km k domovu. Nevím přesný důvod, ale v momentně, jak jsem vypnul mozek a tělo, přišel na mne třes a neklid – to co mne krátce postihlo v závodě. Ale nyní to bylo silnější. Zavřel jsem oči a viděl jsem dráhu, auta, rodinu, týmové kolegy a nechápal jsem, co se děje. Hlava se mi motala.

Doma jsem si dal sprchu a zhluboka dýchal, aby se psychické vypnutí uklidnilo. Pak jsem náhle někdy usnul a kromě oběda prospal celý den.

Dnes se cítím zcela na 100% a jako by se včera nic nedělo.

Nehraji si na hrdinu a za vyčerpání po závodě se nestydím. Aspoň jsem poznal hranice, kam až se dá zajít. A rozhodně toto nedoporučuji napodobovat netrénovaným lidem. Nejde totiž o fyzickou zátěž, ta je skoro nulová. Jde to zvládnout psychicky. A jak říkám, bez podpory a zázemí bych do toho nikdy nešel, to mi věřte.

Už nemám co dodat. Fotky auta a částí vidíte níže. Je neuvěřitelné, co mohou vydržet např. kola i podvozek samotný.

Vím však jedno – 12 hodin Blansko 2011 byla pro mne nezapomenutelná zkušenost a poznání mých hranic a možností