Ano, je to za mnou. Dokázal jsem dojet 12ti hodinovku Blansko až do konce.
Někteří se smáli, někteří pochybovali, ale hodně lidí mi fandilo.
Toto nebyl závod s ostatními. To byl můj osobní závod v mém životě. Byla to zkouška všeho – fyzického stavu, psychického stavu, výdrže, soustředěnosti a především touze dokázat něco, o čem jsem i já před závodem pochyboval.
Ano, váhal jsem s přihláškou na tento závod. Ale odhalení všech výše uvedených skutečností bylo tím argumentem zavolat řediteli závodu Pavlu Magdovi, narychlo sehnat mechaniky a redaktory v jednom a prostě jít na trbunu a jet. Pořád a pořád a pořád…
Není potřeba se opakovat, že podporou byli sponzoři, oba kluci v týmu (Josef a Josef) a hlavně také rodina na kterou jsem myslel v období krize na tribuně. Teď vám přinesu své osobní pocity z tohoto ENDURANCE závodu. Jak jsem se cítil, jak o mne bylo postaráno, jak to bylo s autem, s ohleduplností atd. Za 12 hodin se vám toho stane hodně…
– byl jsem výrazně pomalejší jak soupeři. Ale mně nešlo o výhru, ale dojet. Tomu byl podřízen převodový poměr a vše ostatní. Rychlost, kterou auto jelo byla pro mne velmi příjemná
– na tribuně se to střídal jeden jezdec za druhým. Někteří se střídali už po 18 – 25 minutách. Slyšel jsem u některých, že už mají po jedné baterii toho dost
– občas padla sprostá slova a byl stres jako by šlo o výhru ve Sportce
– ohleduplnost některých jezdců nebyla úplně ok. I já jsem byl atakován i když jsem uhýbal. Málo kdo se omluvil. A źe by se počkalo, až bude dané auto nasazeno, nikoliv. O to jsem se snažil pouze já. Asi proto, že mi o nic nešlo
– nechal bych kolegu jezdit za mne počas oběda delší dobu. Ale byl vystresován z některých jezdců, kterým prostě vadil na trati. Nemá moc naježděno, ale choval se dle mého názoru korektně a snažil se jet podle toho. Proto jsem brzy nastoupil opět já a zřejmě uhýbal lépe
– díky mému perifenímu vidění (i večer) jsem za tu dobu poznal jak lidi kolem mne jezdí. A vyhnul se mnohým kolizím, které by určitě nastaly, kdybych neměl „jistý“ odhad. A to večer to bylo hodně zajímavé
– nervozita byla slyšet v některých případech až na mé místo na tribunu. Náš tým jel pro radost, získat zkušenosti a já se hlavně nemohl stresovat, zda mám baterii vyměněnou za 5 sekund nebo 5 minut
– měl jsem ze začátku cca 3. minutové přestávky v depu a psal jsem pár věcí. Ale pak toto za mne převzal Josef Sperát a díky němu jste se mohli pravidelně dočítat, jak to u nás je
– veškerá videa a fota měli na starosti oba Josefové (tedy i kolega Botík). A díky nim máte ve videu zachycenu kompletní atmosféru. I když to mělo být zaměřeno hlavně na naš tým
– kluci z týmu MASTERS odvedli stejný výkon, jako já na tribuně
– souhra při opravě ozubeného kola, povolených sloupků (jediných oprav v závodě) a pravidlená výměna LiPo baterií probíhala vždy v klidu, pohodě a já si alespoň na chvíli odpočal. Prohodil pár slov a to mi moc pomáhalo
– Josef Sperát za mnou chodil na tribunu a neustále se ptal na můj zdravotní stav. Měl jsem jistotu, kdyby náhodou… Občerstvoval mne, informoval mne o naší pozici…
– MP3 přehrávač vydržel hrát NONSTOP 10 hodin. Muzika stylu TRANCE mi hodně pomáhala
– při tak dlouhé jízdě, která je stále dokola myslíte na cokoliv: na práci, na rodinu (ta mne psychicky povzbuzovala) a hlavně pořád na to, zda to vydržím až do konce
– měl jsem v průběhu závodu 4x stav, kdy jsem měl pocit ani ne únavy, ale cítil jsem nervozitu a mravenčení v celém těle a napětí. Ale vždy to odeznělo do krátké doby a z 90% jsem se cítil dobře. Trochu záda z posezu a někdy tlak na prsou. Ruky, zápěstí a ukazováček byly a jsou i dnes OK. A to jen díky tomu, že jsem měl RC soupravu položenou na noze
– stál jsem pouze první baterii
– i ve večerních hodinách jsem jel stále přesnou stopu
– havaroval jsem vlastní vinou za celou dobu 3X na střechu a 5x jsem večer vyjel z dráhy na trávu, když jsem sledoval jiný model. Podle toho taky vypadá karoserie a model celkově po závodě (viz foto)
– na závod jsem použil jednu sadu obutí RIDE (pominu-li krátkou zkoušku RIDE B, které netočily). Na zadní nápravě A RIDE, na přední také A. Ale ty mechanici střídali na nápravách, aby vydržely až do konce
– taktika týmu byla po celou dobu výborná a klapalo to jako po drátkách
– když jsem skončil závod a dal si s kolegy vítězný doutník, neradoval jsem se z tohoto úspěchu. To až dnes. A víte proč ?
Byl jsem hrozně rád, že mne kolega odvezl k němu domů a já jel jen 10 km k domovu. Nevím přesný důvod, ale v momentně, jak jsem vypnul mozek a tělo, přišel na mne třes a neklid – to co mne krátce postihlo v závodě. Ale nyní to bylo silnější. Zavřel jsem oči a viděl jsem dráhu, auta, rodinu, týmové kolegy a nechápal jsem, co se děje. Hlava se mi motala.
Doma jsem si dal sprchu a zhluboka dýchal, aby se psychické vypnutí uklidnilo. Pak jsem náhle někdy usnul a kromě oběda prospal celý den.
Dnes se cítím zcela na 100% a jako by se včera nic nedělo.
Nehraji si na hrdinu a za vyčerpání po závodě se nestydím. Aspoň jsem poznal hranice, kam až se dá zajít. A rozhodně toto nedoporučuji napodobovat netrénovaným lidem. Nejde totiž o fyzickou zátěž, ta je skoro nulová. Jde to zvládnout psychicky. A jak říkám, bez podpory a zázemí bych do toho nikdy nešel, to mi věřte.
Už nemám co dodat. Fotky auta a částí vidíte níže. Je neuvěřitelné, co mohou vydržet např. kola i podvozek samotný.
Vím však jedno – 12 hodin Blansko 2011 byla pro mne nezapomenutelná zkušenost a poznání mých hranic a možností
