KATEGORIE GP PRO
Zdá se Vám divné proč plantám závody RC aut s nějakým slovenským letištěm z dob druhé světové války? Důvod je kupodivu velmi jednoduchý. Vyrážíme na velmi specifický přírodní závodní okruh do Radešína a tento okruh jsme si tak se synem pojmenovali. Podle nás je to totiž jeden z nejpozoruhodnějších on-road okruhů u nás. Jen pro představu – po startu vyrážíte do kopce, obtočíte se kolem statného platanu(tedy myslím, že je to platan) řítíte se dlouhou levou kolem dalšího stromu z kopce dolů, kde na konci, pokud to neubrzdíte, Vás čeká krásný rybník, poté prudká levá vracečka, pak prudká pravá, motor vytočit, říznout levou stoosmdesátku a zase hurá plný kotlík do kopce. Zdá se vám to trochu krátké a nudné? Chyba lávky. Přírodně zvlněný asfalt, výhled zakrývající stromy, nenaučitelná jízdní stopa, tribuna z náklaďáku. To je to, co dělá z tohoto okruhu něco specifického, nezaměnitelného a naprosto báječného. A pak taky atmosféra a diváci. Desítky diváků, děti škemrající o podpisy všech závodníků, pěkné prostředí. Kdo nezávodil v Radešíně, jakoby nezávodil nikde. Tak to alespoň cítíme my, závodníci co jezdí pořádné závodní rc auta! Myslím tedy speciály, co smrdí nitromethanem, kouří a pořádně řvou. Teda čuďáci. Předpověď počasí nevěstila na sobotu nic moc, ale páteční informace Drahoše Hejtmánka o zcela jasné obloze nás přesvědčila o nutnosti brzkého vstávání a přesunu na závod. Po cestě mlha jak mlíko, všude samé kopec, no prostě Vysočina jak vyšitá. V klídku dorážíme na místo, vybalujeme věci a rozbíjíme depo v krásném novém přístřešku rodiny Neubaerových. I kdyby se čerti ženili, my budeme krásně v suchu. Prostě zase luxus. Ranní rozprava je jen taková nutná povinnost, protože stejně všichni víme co a jak. Já ještě před začátkem rozjížděk měním synovi pastorek na jedničce a pak jdeme do boje. Nejsem sice sklerotik, ale aby synátor vyhrál hned první rozjížďku, tak to si opravdu nepamatuji. Nálada v týmu je dobrá a ještě se zlepší, když zjistíme, že v první rozjížďce nebyl nikdo rychlejší. Druhá runda byla podstatně ,,zajímavější“. Minutu před koncem jízdy ztrácejí serva šťávu z baterií a synátor se nekompromisně zařezává do jednoho stromu. Byla to taková šlupa, že výstřel z Aurory bylo jen takové škytnutí špuntovky, ale auto je kupodivu bez následků. Jenom stačí vydlabat z pod nárazníku tak kubík kůry, trochu podlepit karoserii a můžeme vyrazit do další rundy. Ještě vyměnit pětičlánek, bo ten původní se nárazem rozpadl na samostatné články. Třetí runda znamená zlepšení nájezdu o jedno kolo a naprostou euforii. Na finálovém startovním roštu se postavíme na druhé místo před Michala Jansu, kterého syn pojel o neuvěřitelných 0,08 vteřiny. Bomba! Ale je jasné, že druhé místo nám dlouho nevydrží, protože bratři Jansové jezdí trochu jinou ligu. To je prostě špička a na tu nám bohužel schází tak milion světelných let. Ale možná jednou…? Kdo ví. Našimi hlavními soupeři tak zůstávají ostatní členové finále. Drahoš Hejtmánek, Michal Zagora, Luba Polák, Peťa Rovný a v klidu jezdící Olda Groch. Ještě k rozjížďkám. Okolo tratě se shromáždilo tak třicet dětí, které po celou dobu vytvářeli fantastickou atmosféru, kterou jsem ještě nikdy nezažil. Každý průjezd je oceněn fanatickým jekotem a učitelky mají plné ruce a hlasivky práce, aby děti uhlídaly. Nejbouřlivěji oceňované byly akrobatické veletoče některých závodníků. Po každém dojezdu se na závodníky nahrnou sběrači podpisů a jezdci se podepisují jako nějaké superstar. No prostě úlet. Před startem finále je dosti času na nějaké úpravy, výměny dílů i na oběd. Nikam se nespěchá, nikdo Vás nehoní, prostě lážo plážo. Start 30 minutového finále sleduje taky početná skupina hostů hotelu a kolem jdoucích turistů. Dokonce musím odpovídat na otázky týkající se modelů. Jako na co to jezdí, jestli je to opravdu desetkrát zmenšené oproti skutečnému autu atd. Sranda. Pak už umělá slečna v komputeru oznámí start a už to frčí. Synátor poskočí na první místo, ale jen na jedno kolo. Pak se kolem něj prožene Pavel Jansa s neuvěřitelně ječícím motorem a rychlostí japonského,,Šikanzenu“. Michal Jansa se potýká s ostatními jezdci a tak se syn drží až do desáté minuty na druhém místě. Ale je jen otázkou času, kdy se před něj dostane i druhý ,,Jansa Šikanzen“. Tankování probíhá hladce a technika drží. Při třetím tankování pouštím synovo auto z depa, ten na chvíli ztratí přehled o autě, které se mu schovalo za strom, po rovině se řítí Luba Polák a prásk! Trefil nás přímo na prostředek auta. A je to v řiti! To jediné mě v ten moment napadlo. Ale opět při nás stála štěstěna. Na autě ani škrábanec, prostě vše fungovalo. Asi měl Luba nový, měkký nárazník. Uf! Zbytek jízdy už probíhal v pohodě, syn si v poklidu dojel pro krásné třetí místo. Měl to i trochu ulehčené, protože Drahoš musel odstoupit pro totální destrukci stroje (tedy, někdo mu udělal z výfuku lopatku na amolety) a Michal Zagora nabral taky nějakou ztrátu. A Oldovi nějak škytal motor. Ani ztvrdlé nohy po půlhodině stání neubraly synovi na báječné náladě a pohár za třetí místo byl dobrou odměnou. Tož jasně, že já jako mechanik mám taky zásluhu. No ni? Vyhrál tedy Pavel Jansa a druhý byl jeho brácha Michal. Ostatní pořadí najdete na stránkách kyoshogp.cz.
V kategorii EXPERT bylo pořadí následující. První Zbyněk Krasl, druhý dojel Jirka Žardecký a na třetím místě byl Zdenda Grygárek. Tomu jsme samozřejmě dělali mechaniky, takže když to vezmu kolem a kolem, tak jsem jako mechanik získal dvě třetí místa. Smůlu měl Tom Hejtmánek, který musel měnit svíčku a tak na něj zbyla nepopulární brambora.
Na závěr ještě pár vět, postřehů, perliček. Převaha rychlých levých zatáček způsobila, že kola na pravé straně se sjely o neuvěřitelné 4mm. Motor měl po 30 minutách jízdy 96 stupňů celestýna. A ještě malé soukromé zamyšlení. Za náš krátký automodelářský život jsme prošli několika kategoriemi. Ať to byly osminy bugyny(za hodně peněz hodně málo muziky), elektriky osmnáctiny(dobrý ježdění přes zimu), ale až teprve spalovací desítky vnesly do našeho závodění to pravé ořechové. Žádné pětiminutové sprinty, stále se měnící pravidla vyhovující jen obchodníkům, žádné emoce vytočené do maxima po zaviněné či nezaviněné nehodě a následné ztrátě několika vteřin. U spalováků je to holt jiné. Závody se nevyhrávají ani v první, ani v páté minutě. Na všechno je jaksi víc času. Můžete plánovat strategii, jezdíte tankovat, dlouhé jízdy, no prostě fajn. Jako skutečný motosport. Smutek i radost. Úspěch i zklamání. Vždycky říkám kamarádům, že dokud nevyzkouší spalováky, vůbec neví co je to závodění. No a protože už je moc hodin a bude chodit klekánice, tož toho už nechám. Mějte se fajně a přijeďte si někdy pořádně zazávodit! Ne zasprintovat.
